Ulcinj 2011 aneb cestování autem na jižní pobřeží Černé Hory a zpět

PROLOG:
Již v dubnu jsme se s přítelkyní rozhodli, že v létě navštívíme Jadran. Po rozvažování možných destinací jsme se nakonec přiklonili k Černé Hoře, konkrétně jejímu nejjižněji položenému letovisku, Ulcinj. Poloha této oblíbené turistické destinace je na jižním pobřeží země, necelých 20 km od hranic s Albánií. Z dostupných možností cesty se nám jako nejdostupnější a ekonomicky přijatelná jevila varianta vlastní dopravy autem. V následujících odstavcích bych rád popsal celý průběh cesty tam i nazpět. Doufám, že takový návod někomu poslouží, jak bezpečně a relativně rychle cestovat na Balkán a do Dalmácie, a proč (ne)využít chorvatskou dálnici.

CESTA TAM:

Předem je dobré zdůraznit pár fakt. Ubytování jsme měli naplánované od pátku po 12:00h (to byl check-in). Z důvodu nějaké časové rezervy a potřeby spánku někde na chorvatské dálnici jsme zvolili čas odjezdu ve středu 16:00h s tím, že si užijeme trochu moře někde v Chorvatsku a raději přespíme 2x (jednou v autě, jednou např. v kempu nebo spacáku někde na pobřeží).  Rozhodli jsme se použít následující trasu cesty: TRASA TAM

Cesta probíhala následovně: Vyráželi jsme bez obvyklého zpoždění v 16:00 z obce u slovenské Žiliny, hned po asi 15km jsme se napojili na slovenskou dálnici D1 směr Bratislava. Před Bratislavou tankování LPG do plné s pauzou na sváču. Vyrážíme cca 18:00 po D1 až na její konec, odkud se napojuje na D2 směr BA-Jarovce => Maďarsko. Tady bych rád upozornil na fakt, že spousta lidí odrazuje od  použití tohoto "obchvatu" staré cesty z důvodu placení viněty na straně HU. Není tomu tak! Dával jsem bedlivý pozor a četl cedule. Po přejetí hranice s HU se jede po takové lepší první třídě (M5), dálnice to není, asi 10km. Pak se napojíte na dálnici M1 (Wien - Budapest), směr Budapešť. Tento asi 7km úsek až po exit na Mosonmagyaróváru NENÍ! PLACENÝ. Upozorňují na to pak i cedule (after 2000m toll/vignette). Je to zřejmě kvůli tomu, aby tranzitní severo-jižní doprava neprojížděla přes maďarská města kvůli vyhýbání se mýtu/vinětě kvůli těm inkriminovaným dálničním 7km. Kvalita dálnice v HU perfektní, v tom úseku byla dokonce i povolená 160km/h. Na exitu jsme tedy odbočili směr Csorna po mezinárodní silnici E65 (po té v podstatě pojedeme až do Dalmácie), v Maďarsku je značená jako státní silnice č. 86. Pokračujeme dál na město Csorna a držíme se směr Szombathely. Tento tah je velice dobře značený, je to pořád hlavní anebo jsou všude cedule Zagreb (HR) - Ljubljana (SLO). Kolem města Szombathely je udělaný obchvat rychlostní komunikací. Za městem Kormend odbočíme ze silnice 86 na silnici 76 (pořád se držíme E65) a pokračujeme na město Zalaegerszeg. Odsud najíždíme na silnici č. 74 (E65) a pokračujeme směr město Nagykanisza. Zde pozor! Dá se zde najet na maďarskou dálnici M7, která navazuje asi po 20km na chorvatskou dálnici A4. My však nechceme platit za známku, a proto na navigaci nastavuji další průjezdní bod město Sormás, dále pokračujeme přes město Becsehély až do hraničního města LETENYE (jsou tam šipky, nicméně nesjíždět nikdy na dálnici, u Letenye je právě exit, nepochopitelně asi 2km od hranic, kontrolují tam známky!!!). V Letenye tankujeme na maďarském Agipu plnou nádrž LPG a dáváme si něco večeře ze zásoby toastů. Ceny (i BA95/D) vyšší než u nás. Za městem je důležité se držet po šipkách nebo na navigaci na Stari Goričan (starý hraniční přechod), nový vede z dálnice na dálnici. Na chorvatskou hranici jsme dojeli zhruba ve 22:00 hodin. Na hranicích na starém přechodu nikdo nebyl, pustili nás úplně v pohodě a jen s otázkou kam máme namířeno a přáním šťatsné cesty (ačkoli opouštíme území EU). Žádné šacování Čechů, jak jsem zaslechl v TV a na netu. Průjezd Maďarskem po státních cestách byl příjemný a rychlý, cesty jsou v dobrém stavu a popisovaný tah zřejmě v hodně místech prošel už rekonstrukcí, dalo se mimo obec držet pořád 100-110km/h (málo zatáček), jen v obcích mají často úplně zbytečné 30km/h omezení (dodržoval jsem, prý měří!). V Chorvatsku jsme po nutné pauze vypili RedBull a najeli na dálnici A4. Středa pozdě večer, provoz téměř nula, ideální podmínky. Jenže začalo pršet. Jeli jsme až do Záhřebu (na exitu Sveti Helena vyberou mýto, které je asi 6 eur, vrací v kunách, tvrdil, že neberou karty!!!), kde jsme se na exitu Lučko napojili na nejdelší dopravní tepnu Dalmácie, dálnici A1. Obchvat Záhřebu je zdarma. Vyjížděli jsme cca 23:30h směr Split. Dálnice byla fajn, tunely taky, cesta ubíhala poměrně rychle. Na jednom z dálničních odpočívadel jsme se rozhodli přespat (ačkoli mně se spát vůbec nechtělo!). Tak jsem 3 hodiny ležel se zavřenýma očima v autě se sklopenými sedadly, zamlžená okna aut kolem nás (zejména CZ/SK/PL/HU) naznačovala, že nejsme jediní s myšlenkou přespat. Myslím si, že dálniční odpočívadla na HR dálnici jsou nejlepšími místy na přespání. Jsou tam nonstop kavárny, benzínky (většinou), záchody a umývárky. Luxus. Po nucené přestávce jsme pokračovali v cestě. Za sjezdem na Gospić se začlo rozednívat a zároveň jsme jeli asi nejkrásnější částí chorvatské dálnice. Po posledním tunelu cca 5.8km jsme začali prudce klesat z hor v zatáčkovitém terénu strmě dolů směr Šibenik, Split. Na exit Split jsme dojeli přibližně v 5:30. Nutno říct, že na chorvatské dálnici je celkem dobrá síť benzinek, LPG tam mají skoro na každé druhé, a to i na dálnici, takže úplně bez problému. Provoz v noci ze středy na čtvrtek skoro nulový. Pokračovali jsme po A1 dál až na její úplný konec, který je v současnosti až za Vrgoracem. Mýto cca 26 eur, karty bez problémů brali. Odsud se pokračuje po úzké cestičce v "prérii" až k Ploče, které už je přímo u pobřeží. Současně s prvním kontaktem s mořem najíždíme na Jadranskou magistrálu (státní silnice č. 8) směr Opuzen, Slivno. Napravo od nás vidíme poloostrov Pelješac, snad 50km není výhled na širé moře. Projíždíme krátce územím Bosny a Hercegoviny přes mimochodem nádherné městečko Neum a držíme se směr Dubrovnik. Jadranská magistrála je pěkná s pěknými výhledy, ale ráno tam celkem provoz byl, navíc některé úseky asi opravují nebo rozšiřují do třípruhu. Čekání na hranicích s BiH cca 20 minut. Asi 15km před Dubrovnikem jsme časně dopoledne zastavili v jedné nádherné zátoce a tam jsme se přes celé poledne asi do 14h koupali, opalovali a někteří i spali (já). Takže po zbytek cesty jsem byl spečený jak biftek! :-) V Dubrovniku jsme natankovali plnou LPG a prošli si město. Stojí to za to, jen si nezapomeňte vzít 5 kuna na parkováníve městě. My měli 4 kuna, co nám zbylo z první HR mýtnice po nějaké té kávě na benzinkách a kartou parkování nezaplatíte. Nakonec to řešilo parkování přes obchodňákem u přístavu přímo v centru, na 90 minut zdarma. Z Dubrovniku do Černé Hory je cesta jednoduchá: držet se Jadranské magistrály směr Čilipi (letiště) a poté pořád jižně na hraniční přechod Debeli Brijeg (HR/MNE). Po již klasické koloně na hranici (cca 45 min) vjíždíme zhruba v 17:00h do republiky Monte Negro! Je zapotřebí si koupit jejich silniční známku přímo na hranicích (stojí 10 eur na rok), je to ekologická daň za používání černohorských silničních komunikací. Dále byla cesta úplně šílená. Z města Herceg Novi jsme drželi směr na Boku Kotorskou, kde jsme využili trajektové dopravy z Kamenari do Lepetane (cena za auto a osádku vozu činí 4 eura), což se ukázalo být jako vynikající rozhodnutí. Doprava na pobřeží Černé Hory je totiž jaksi omezena na jedinou dvojproudou cestu, a to Jadranskou magistrálu E65. Takže buď stojíte v koloně, nebo jedete max. 20-30 km/h. Černohorské zvyky jsem musel pochopit a zvyknout si na ně. Odbočující auto si vytroubí přednost, apod. Když jsme v jedné asi hodinové koloně kdesi v kopci pustil před sebe čekajícího Poláka, kterého asi 150 aut přede mnou nepustilo do pruhu, asi 20 aut na mě troubilo a blikalo, že co to dělám! :-) Jinak vždycky, když se plynulá řeka aut zastaví do kolony, řidiči neváhají (asi z nudy) zapínat dálková světla, troubit, křičet z okna, túrovat motor apod. Zajímavá země hned při prvním kontaktu. Na obranu černohorců ale musím dodat, že umí jezdit a nepřišlo mi, že by jezdili nějak nebezpečně, spíš jsou takoví temperamentní a jezdí trochu ostřeji, na druhou stranu, v Česku se cítím mnohdy hůř. Nuže, pokračujeme směr Tivat, Budva, Petrovac, Sutomore, Bar. Už začíná být pozdě, do Baru (mimochodem příhodný název) dorazíme asi kolem 22:50h. Tzn., že 130km pobřežím Černé Hory jsme absolvovali za krásných necelých 6 hodin. Tohle martýrium doporučuju po 1400km únavě jen silnějším povahám a zkušenějším řidičům. V Baru jsme zavolali naší budoucí paní domácí, že jsme 20km od cíle, jestli můžeme přijet ještě v noci a ubytovat se. Překvapilo mě, že to vzala ve 23h a svěžím hlasem mě ubezpečila, že můžeme klidně přijet, že se bude těšit (samozřejmě jsem jí volal i odpoledne, ale nikdo to na domácí lince nebral, černohorci jsou živelný národ, pořád někde běhají a žijí dlouho do noci!). Po závěrečném stoupání z Baru směr Albánie jsme dorazili do našeho útočiště na příštích 9 dní, do Ulcinj. Závěrem bych chtěl podotknout, že silnice v Černé Hoře byly relativně kvalitní, určitě bych se nebál srovnání např. s Českem. Překvapilo mě, že na Jadranské magistrále od Budvy směr Albánie bylo hodně časté rozšíření do dvou stoupacích pruhů, prakticky v každém kopci. Jinak je cesta samozřejmě úzká a zatáčkovitá, místy ke konci byly také neosvětlené tunely. Krásná města na pobřeží Č.H. úplně dýchala večerní atmosférou. Cesta byla zábavná a pro mě řidičským zážitkem, ačkoli díky chorvatské dálnici nás vyšla cca o 1000,- Kč dráž jen na mýtu, nepočítaje 250km zajížďku oproti zpáteční "přímé" cestě, kterou popíšu v budoucnu v posledním odstavci tohoto článku.

UBYTOVÁNÍ:
Co se týká ubytování, měli jsme sjednané ubytování předem u moc příjemné paní (na požádání můžu předat kontakt na mail), která je Češka - lékařka žijící cca 40 let na pobřeží v Černé Hoře. Apartmán v Ulcinj byl přímo v centru města a dění, na hlavní ulici, ačkoli byl jakoby visutý dozadu a schovaný trošku za zahrádkou, takže tam nepronikal tolik hluk a bylo tam tak domácky. Od Malé plaže, což je nejbližší možnost moře byl vzdálený cca 200m. Hned dole, když se vycházelo z penzionu, byla kavárna patřící stejné majitelce (mimochodem výborná káva!!). Byli jsme v Ulcinj v hlavní turistické sezóně (28.7. - 7.8.) a i přesto nás vyšlo ubytování na 8 nocí (s tím, že devátou noc jsme dostali zdarma, tu popříjezdovou, kdy jsme tam vlastně ještě neměli být) na 192 euro pro 2 lidi, to jest pěkných 96 euro na osobu. Myslím, že vzhledem k lokalitě a ochotě majitelky úplně bomba cena. Měli jsme klasický dvoulůžák, s vybavenou kuchyňkou a scoiálním zařízením a navíc balkónem s výhledem na moře a městečko (bylo to asi ve 2. či 3. patře, navíc apartmán stál oproti ulici na takovém vyvýšeném podkladu, bylo krásně vidět, i západy slunce) :-)

CESTA ZPĚT:
Cestu zpátky jsme se rozhodli pojmout ve stylu "ekonomicky - zážitkově" a naplánovali jsme trasu vnitrozemím bývalé Jugoslávie až zpátky na sever Slovenska. Také bylo otázkou, jak to po cestě bude s LPG. Cesta vypadala přibližně TAKHLE. Vyrazili jsme z Ulcinj okolo 11:30 dopoledne po výborné kávičce v kavárně Posejdon (Nojo, musím udělat reklamu, stojí to tam za to!) směr Bar, Sutomore, kde jsme hned vzápětí odbočili do nově vybudovaného Tunelu Sozina (mýto stojí 2.5 euro) směrem na hlavní město Černé Hory, Podgoricu po silnici E65/E80. Tunel byl perfektní (asi 4km dlouhý a pak ještě 1km krátký) a výrazně ukrátil původní cestu přes horské masívy. Po výjezdu z tunelu jsme se zastavili u břehu Skadarského jezera (je tam perfektní pekárna, kde jsme si na doporučení koupili nějaké sýrové speciality) a také je u něj možnost se projet loďkou po jezeře a poobědvat cosi mořských výlovků, nicméně i přes lákání místních jsme kvůli časovým možnostem neabsolvovali, snad příští rok. :-) Cesta na Podgoricu potom vede podél kaňonu řeky Morači, je moc pěkná a rovná, a celkem nová/rekonstruovaná, takže bez větších potíží jsme dojeli až do Podgorice, kde jsme našli LPG benzinku a natankovali plnou s očekáváním, že příští zastávka na tankování LPG bude možná až za hodně dlouho po vyjetí nádrže. Tam byl trošku zmatek ohledně odbočení, ale navigace nám správně ukázala cestu, je třeba jet obchvatem směrem na město Nikšić (a dál na Sarajevo [BIH]) po silnici E762. Cesta se rozšíří, má odstavné pruhy, je pěkná rekonstruovaná, zřejmě se tento tah plánuje více využívat. V každém kopci rozšíření na třípruh (paráda). Projíždíme městy Danilovgrad, Nikšić. Přičemž stále mírně stoupáme asi po dobu 50km. Za Nikšićem končí tato nová cesta a pokračuje obyčejná státní cesta, přičemž provoz je velice mírný až žádný (jedeme v sobotu). Cesta prudce stoupá zatáčkami až do horských částí (okraj pohoří NP Durmitor), kde jsou nádherné výhledy na louky, štíty hory ve jmenovaném pohoří, malebné a pusté vesnice. U cesty se pasou zvířata. Z hor se potom stále mezi skalami sjíždí podél kaňonu řeky Piva, kde se jede v podstatě až k hranicím. Po krásných přibližně 100km dorazíme do města Plužine. Toto město leží mezi horami u krásného azurového jezera Pivško jezero. Zastavili jsme a kochali se výhledem na tu krásu a relaxovali, přičemž jsme si dali v takové domácí hospůdce 2x kávu. Mimochodem výbornou. Když jsem šel platit, udivilo mě, že paní chce pouze 0.90 eur za 2 kávy. Holt, krásný a levný kraj. :-) Za Plužine byla cesta výrazně zajímavá a přitom krásná. Neustále zatáčky, úzká silnice, tunely (převážně neosvětlené, popř. galerie), kde projíždíte tunely vytesanými v hoře a pod vámi je propast a v ní krásná divoká řeka. Kvalita silnice docela dobrá, díry a hrby v mnohem menší míře než u nás. Za asi hodinu (mohlo být kolem 16h) jsme dorazili k hranicím Černé Hory a Republiky Bosna a Hercegovina. Hraniční přechod Hum-Ščepan polje je situován dost zajímavě, v úžině skal na úzké cestě. Celníci milí, přívětiví. Vždy chtěli vidět jen pasy, Bosňáci ještě také zelenou kartu. Celkem se divili, že jede 1 Čech a 1 Slovenka. Ale nakonec se vždycky usmáli a "Dobro došli". Přímo po hranici se jede po jakémsi dřevěném mostě, na který jsem měl strach najet, přes řeknu Taru (mimochodem se sem jezdí na raft sjíždět divokou řeku, vypadalo to celkem nebezpečně a zároven krásně). Po přejezdu Bosenských hranic následovalo nepříjemných asi 16km, kdy cesta dosahovala maximální šířky asi 3,5 metru, přičemž bylo celkem problémové se vyhnout pro 2 osobní auta, natož pak s náklaďákem. Ujistil jsem se, že se skutečně pořád nacházíme na mezinárodní silnici E762, a ono prý ano. Nepřehledné zatáčky, místy pouze zpevněný povrch, naštěstí protijedoucí řidiči předvídali a jeli opatrně. Kdyby proti mně vyjelo auto tak 60km/h, tak nevím, co bych dělal. V noci tudy NEDOPORUČUJI jet, jinak přes den se ten relativně krátký úsek zvládnout dá. Dojedeme až do města Brod, před kterým se cesta začíná rozšiřovat a stává se z ní normální silnice. Odbočujeme strmě vlevo po hlavní E762 směr Trnovo/Sarajevo. Cesta je pěkná a zajímavá, bosenský venkov avšak vypadá poněkud zpustle. Dochází nám LPG (benzínu jsem pro jistotu vzal předtím dost). Při vjezdu do Sarajeva natrefujeme na LPG čerpačku se skutečně levnými cenami, bohužel nemáme bosenské konvertibilní marky (KM, BAM). Euro bere, ale plná stojí 16.20 a mám v drobných jenom 15, 100EURO bankovku příliš nechce anebo by ji musel jít rozměnit a vráti nám cca 2000,- kč v jejich měně, která nikde mimo BiH neplatí, což moc nechci zase já. Zkouším se nějak domluvit a pán (mimochodem velice sympatický a ochotný) mi říká, dejte 15 a jeďte, dobro došli! Zůstávám překvapený a vděčný! V ČR by mě, myslím, zavřeli, nemít na zaplacení. :-) Projíždíme Sarajevem, kde děláme delší pauzu na nějaké jídlo a WC. Dále pokračujeme směr Iliaš, Kakanj, Zenica, Doboj. Nejprve jsme najeli na dálnici, kde jsme opět neměli jejich peníze na zaplacení (moji otázku "Credit cards?" následoval pouze široký úsměv a zavrtění hlavou, VISA prý Bosně nějak neudělala smlouvu nebo co). Ochotný pracovník dálnice nám však poradil, ať se otočíme a jedeme zpět kousek po staré (asi 10km), a pak ať se napojíme na dálnici, která je ve stavbě ale částečně zprovozněná a nevybírá se na ní mýto. Skutečně, dokonce byla už úplně hotová asi v délce 60km a výrazně nám ušetřila cestu přes venkov. U Kakanj končila, takže jsme najeli na pěknou 1. třídu (mezinárodní E73), odkud jsme jeli přes Zenicu do města Doboj a dál směrem na Slavonski Brod, což byl přechod z Bosny do Chorvatska. Dorazili jsme sem cca ve 22:40, čekání na celnici asi 20 minut. Po příjezdu do Chorvatska jsme si celkem oddechli, v Bosně jsme spát moc nechtěli. Myslím si ale, že to tam bylo v pohodě a klidně bych se nebál tamtudy jet zase, cesty mají v mnohem lepším stavu než v ČR! (vyjma toho krátkého úseku za hranicemi). V Chorvatsku jsme najeli na dálnici A5 směr Osijek, protože už vyzbrojeni informacemi z cesty tam přes Chorvatsko, jsme chtěli spát na odpočívadle Dakovo. Dokonce na něm byla čerpačka LPG, takže jsme doplnili skoro 50 litrů do plné a šli spát kolem půlnoci. Na odpočívadle bylo snad 300 míst, a byli jsme tam jediní. Ta dálnice má navazovat na maďarskou, ale zatím jak HR, tak HU staví poslední kousky kolem hranic, takže je v podstatě nevyužívaná a pouze napojuje město Osijek na dálniční síť. Tentokrát jsme se v autě vyspali pěkně (cca 6,5 hod.) a ráno posilnění se vydali na další cestu. Ta už probíhala úplně v klidu, kromě nepříjemné kontroly na maďarských hranicích (Beli Manastir-Údvar), kde Maďar argumentoval hranicemi EU a jal se vyptávat a chtěl vidět i kufr a přihrádku spolujezdce (cigarety, alkohol). Nic z toho jsme neměli, takže nás pustil neochotně dál. Na celnici bylo cca 5 aut a čekali jsme asi 40 minut, každého trochu šacovali. Průjezd Maďarskem byl perfektní, jeli jsme mimo dálnici po paralelní státní silnici č. 56 a od města Szekszárd po silnici č.6 paralelně s dálnici M6 směr Budapešť. Před Budapeští se dalo napojit asi 15km na dálnici gratis.V Budapešti jsme použili městský okruh (gratis), který nás dovedl až na jejich rychlostku/nedokončenou dálnici M2 směr Hont, Vác. Potom jsme se v podstatě drželi mezinárodní E77, odkud jsme přes Banskou Bystricu dojeli po už slovenském území až do Žiliny.


EPILOG:

Cesta měřila pouze 1130km, přičemž jsme celou dobu jeli na LPG a jediné mýto, které jsme platili, bylo 2.5 euro za Tunel Sozina v Č.H. a pak přibližně 3 euro za chorvatskou dálnici A5. Tuto cestu osobně z jihu Jugoslávie doporučuji, nebyla to nuda jako na dálnici a bylo na co koukat, a ještě to vyjde levněji!